Muchomůrka porfyrová (Amanita porphyria)

Muchomůrka porfyrová (Amanita porphyria) je nejedlý organismus z čeledi muchomůrkovitých. V rámci spisu je zaznamenána jako nechutná nebo mírně jedovatá a obsahuje halucinogenní bufotenin. Navzdory varovným a rozporuplným zprávám kolem její hodnoty ji nelze předepisovat k využití v rámci konzumace.

Základní charakteristika Muchomůrka porfyrová

Doba výskytu	Červenec, srpen, září, říjen
Místo výskytu	Jehličnatý les, listnatý les, smíšený les
Užitná hodnota	Mírně jedovatá
Tvar třeně	Válcovitý a hlízovitý (vylomitelný a štíhlý)
Barva třeně	Šedá a fialová
Konzistence třeně a dužniny	Měkká (později vatovití, je dutá a dužnina je bílá a neměnná
Povrch třeně	Hladký
Povrch klobouku	Hladký se zbytky plachetky až vločkatý
Barva klobouku	Hnědá, šedá, fialová až porfyrová
Tvar klobouku	Plochý, zvoncovitý a klenutý
Vůně	Ředkvičková (případně po syrových bramborách)
Chuť	Nepříjemná
Hymenofor	Lupeny (bílé, husté a volné)
Prsten	Má šedofialové, zplihlé, chabé a přilepené ke třeni
Pochva	Má šedo fialovou a přirostlou s nízkou obrubou

Klíčové znaky Muchomůrka porfyrová

Klobouk je 20-80 (100) mm široký, v mládí polokulovitý, později zvoncovitý až sklenutý, ve stáří rovný nebo vyvinutý, tu a tam s hrbolkem. Okraj klobouku mladých plodnic je hladký, u vyzrálejších s výjimečně nevýraznými rýhami. Pokožka klobouku je lesklá, hladká, za vlhka lepkavá, účinně loupatelná, zbarvená v různých odstínech matné barvy s nádechem do fialova a někdy s příměsí teplejších béžově hnědých odstínů. Povrch kloboučku je zajištěn nepředvídatelně rozdělenými, někdy slitými fialovo šedými částmi závoje. Šupiny jsou volné, husté, bílé.

Třeň je kulatý a dutý, 20-60 (120) x 5-25 mm, směrem k čepičce se zmenšuje, v mládí je plný, při vývoji prázdný. Barva je šedavá až ocelově matná, která je bohatší na bázi a směrem k čepičce přechází do špinavě bílé. Na koruně jsou místy patrné svislé žíhané tvary. Na bázi třeně je polokulovitá hlíza, zajištěná ne výjimečně zřetelnou, připojenou, bílošedou pochvou. Prsten je gracilní, šedo bílý, hladký. Dužnina je bílá s náznakem tmavé. U plodnic poškozených plíživými hlízami je v místě poškození nezaměnitelné hnědo šedé zbarvení. Vůně je nevýrazná a někdy připomíná ředkvičky nebo syrové brambory. Chuť je přirozená a zatuchlá. Výtrusy jsou bílé a kulaté, 8-9 µm široké.

Výskyt Muchomůrka porfyrová

Vyskytuje se v červenci až listopadu z větší části odděleně v jehličnatých lesích, v podstatě pod smrky a borovicemi. Inklinuje ke kyselým půdám a vyvýšeninám. Kromě toho se vyskytuje ve srážkových oblastech a na písčitých půdách. Vyskytuje se v jehličí a na zelených místech.

Možnost záměny

Především je pravděpodobné, že ji zaměníte za jednu z jedlých hub, ale ke konzumaci nedoporučenou muchomůrku šedivku (Amanita excelsa). Muchomůrka šedá nemá tak zvláštní šedé zbarvení třeně a prstence, její plodnice jsou zpravidla obrovitější a její prstenec je neposkvrněně bílý, pruhovaný. V každém případě všechny tyto znaky nejsou výjimečně pevné a mohou být upraveny podle aktuálních klimatických podmínek a stavu plodnic.

Méně pravděpodobná záměna může proběhnout u muchomůrky růžové (Amanita rubescens). Poslední jmenovaná se pozná podle růžové barvy tkáně v místě poškození nebo po odloupnutí kůže. Na bázi třeně, který je často poškozován líhnoucími se larvami, je toto zbarvení enormně rudé. Zrůžovění dužniny by mělo být dostatečně spolehlivým znakem pro rozpoznání mezi oběma muchomůrkami. Růžová muchomůrka má brázditý prstenec a nemá pochvu. Záměna je navíc myslitelná s jedovatou muchomůrkou tygrovanou (Amanita pantherina), která opět potřebuje šedavý nádech prstence a stélky. Záměna s houbami jiných rodů je výjimečně nemožná, ale byla by možná při mimořádné neopatrnosti nebo čisté zapomnětlivosti houbaře!

Muchomůrka — Recept

Vzhledem k tomu, že je houba mírně jedovatá, nepovažujeme ji vhodnou ke konzumaci. Sbírejte klasické jedlé houby, nebo když už si chcete pošmakovat na muchomůrce, naučte se rozeznávat muchomůrku růžovou, která jedlá je!