Muchomůrka pošvatá (Amanita vaginata)

Je to jeden ze čtyř českých druhů muchomůrek jedlých. Má místo v pomocném podrodu pošvatek. V několika studiích a publikacích se na ni odkazuje jako na pošvatku obecnou. Užívání ve větším množství není předepsáno, může způsobit mírné poškození v organismu, což vyústí až v otravu. V kuchyni je málo využitelná, obtížně se připravuje, při cestování se rozpadá, je choulostivá a má málo výraznou chuť.

Je pravda, že muchomůrky mají kvůli svým jedům velmi špatnou pověst a některé z nich, například muchomůrka bělokvětá (Amanita virosa), muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) nebo muchomůrka zelená (Amanita phalloides), jsou skutečně životu nebezpečné. Pro ilustraci, při požití muchomůrky zelené se amatoxiny (škodliviny z muchomůrek) rychle dostávají ze žaludku do krve a odtud přecházejí do jater. Počáteční vedlejší účinky, jako je dávení nebo podrážděná střeva, odezní a člověk má pocit, že nebezpečí pominulo. Opak je pravdou. Přibližně 8 až 48 hodin po požití jsou poškozeny další jaterní buňky, což může mít za následek pominutí (blouznění). To neznamená, že všechny muchomůrky jsou škodlivé.

Základní charakteristika Muchomůrky pošvaté

Doba výskytu	Červen, červenec, srpen, září, říjen
Místo výskytu	Jehličnatý les, listnatý les, smíšený les
Užitná hodnota	Jedlá houba
Tvar třeně	Válcovitý a nahoru ztenčující (vylomitelný bez hlíznatého zakončení)
Barva třeně	Bílá a šedá
Konzistence třeně a dužniny	Křehká, třeň je později dutý a dužnina je bílá, vodnatá a neměnná
Povrch třeně	Hladký
Povrch klobouku	Hladký, lysý, se zbytky plachetky a vločkatý
Barva klobouku	Hnědá a šedá (do stříbřita)
Tvar klobouku	Plochý, s hrbolkem, zvoncovitý a klenutý
Vůně	Nevýrazná
Chuť	Sladká, ale jinak nevýrazná
Hymenofor	Lupeny jsou bílé, husté a široké
Prsten	Nemá
Pochva	Má bílou, vysokou a cípatou

Klíčové znaky Muchomůrky pošvaté

Klobouk je 30-80 mm široký, v mládí zvoncovitý, později vyklenutý až narovnaný s širokým středovým hrbolkem, nejčastěji pravidelně tmavý, ale i šedo rezavý nebo téměř bílý, vzácněji se zbytky vela, hladký, na okraji vrásčitý. Lupeny jsou obvykle tlusté, bělavé, volné.

Třeň je okrouhlý a dutý nebo směrem k bázi okrajově kuželovitý, 40-120 x 10-20 mm, bílý, bez prstenu, v mládí poněkud vločkatý, v dospělosti prázdný. Mladé plodnice se vytvářejí z vejčitého uspořádání poněkud ponořené v substrátu, zbytky obalu (vela) v té době zůstávají na bázi třeně jako pochva. Látka je bělavá, jemná, chuť a vůně nejsou výrazné. Výtrusný pletivový obal je bílý. Výtrusy jsou kruhové, 8-12 (14) µm.

Výskyt Muchomůrky pošvaté

Listnaté a jehličnaté lesy, kulturní a horské smrčiny, druhotné smíšené lesy na nevápenatých půdách v polích a na svazích, borové lesy, parky a tu a tam se vyskytuje na jiných místech. Má sklon spíše k břízám a nevápenatým substrátům.

Možnost záměny

V podstatě ji lze zaměnit s jinými druhy pošvatek (muchomůrka s pochvou, ale bez prstence na třeni), od nichž se liší především zbarvením klobouku nebo šupin na třeni. Bylo vyobrazeno mnoho druhů a variant pošvatek a jejich bezpečné rozpoznání může být někdy problematické. Nezkušený houbař si může muchomůrku nebo některý z příbuzných druhů splést s nebezpečnou škodlivou muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides), jejíž plodnice mají na třeni prsten, který však může být v dospělosti zaměněn.

Muchomůrky — Recept

Jedlá houba, která vyžaduje velkou tepelnou úpravu, protože při syrovém stavu může způsobovat nepříjemné potíže s trávením. A k tomu ji nelze moc dobře přepravovat a ani ji doporučit ke sběru nezkušeným houbařům kvůli nesnázím s muchomůrkou zelenou(Amanita phalloides).