Hnojník inkoustový — Coprinopsis atramentaria, patří do skupiny stopkovýtrusných do Agaricales (pečárkotvarých), která by mohla být sbírkou stébelnatých organismů. Přeřazení četných druhů rodu hnojníků do rodů Coprinopsis, Coprinellus a Parasola na základě předpokladu molekulární vědecké klasifikace je obecně pozdější, takže v rámci tohoto zjištění se tento organismus spíše vyskytuje pod latinským názvem Coprinus atramentarius. V rámci písemnictví z první poloviny 20. století se navíc na hnojníky odkazuje pouze jako na hníky.
Základní charakteristika Hnojníku inkoustového
| Doba výskytu | Květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad |
| Místo výskytu | Louky, pole, paseky, parky, pastviny, zahrady |
| Užitná hodnota | Jedlá houba |
| Tvar třeně | Válcovitý |
| Barva třeně | Bílá |
| Konzistence třeně a dužniny | Měkká |
| Povrch třeně | Hladký a lesklý |
| Povrch klobouku | Lysý, rýhovaný, často puká a kašovití |
| Barva klobouku | Hnědá, bílá, šedá |
| Tvar klobouku | Válcovitý, zvoncovitý |
| Vůně | Příjemná |
| Chuť | Příjemná |
| Hymenofor | Lupeny |
| Prsten | Nemá |
| Pochva | Nemá |
Klíčové znaky Hnojníku inkoustového
Hnojník inkoustový je jedním z nejodolnějších hnojníků. Klobouk je uzavřený, vejčitý, 3-7 cm vysoký a 2-5 cm široký, matný, nepředvídatelně podélně vrásčitý a na povrchu pruhovaný, bez šupin. V dospělosti se klobouk kuželovitě otevírá, části se rozevírají a okraj se stáčí vzhůru. Se stářím výtrusů začíná běžná autolýza plodnice, která postupuje od okraje ke středu. Bílé třeně se špičkami kloboučků jsou zajištěné tmavou hmotou výtrusů, která navíc stéká na substrát. Třeň je bílý, při podélném stlačení jemný, pravidelně s prstencovitým hrbolkem, nálevkovitý a na bázi zašpičatělý.
Lupeny jsou výjimečně silné, tvoří jednolitou hmotu. V mládí bělavé až šedavé (zbarvení je nezaměnitelné, když se rozřízne uzavřená mladá plodnice), později se od okraje mění na šedo růžové a nakonec tmavnou a rozpouštějí se. Látka uvnitř koruny je bílá, hmota klobouku, oddělená od chudé povrchové vrstvy, je tvořena lupeny. Při rozříznutí nemění barvu a obsahuje slabě houbovou vůni.
Výskyt Hnojníku inkoustového
Hnojník inkoustový může být saprofytický organismus. Vyvíjí se velmi hojně na různých místech s dostatkem dusíkatých látek, často v obrovských trsech. Pravidelně se vyskytuje v městském dosahu na místech hnojených lidmi a jejich psy — na zahradách a mezi keři, na místech se starou mulčovací kůrou, kompostech, rumištích, v křovinách apod. Kromě toho ji lze nalézt na mýtinách a pastvinách hnojených živočichy (přestože není koprofilním druhem), na bázích stromů nebo pařezů a na místech s náplavou organického odpadu.
Možnost záměny
· Hnojník romagnesiho (C. romagnesiana), má zkorodované až oranžově hnědé šupiny na klobouku a spodní polovině třeně a navíc se pozná podle drobnějších výtrusů.
· Hnojník význačný (C. alopecia = C. insignis) obsahuje v mládí bílý šlachovitý klobouk s načernalým okrajem a bradavičnaté výtrusy.
· Hnojník hrotitý (C. acuminata) má menší plodnice, sotva nálevkovitý klobouk s hrbolkem a menší výtrusy (4-5,5 um).
Hnojník — Recept
V kuchyni je jedním z mimořádných požitků. Ať tak či onak, jedinou podmínkou je, že se musí používat mladé plodnice hnojníků, a to velmi krátce po sběru, zatímco jejich klobouky jsou neotevřené a mají bílé nebo narůžovělé lupeny. Mladé houby se totiž začínají mimořádně rychle rozkládat. Mladé hnojníky jsou báječné do omáček nebo polévek. Nejmladší uzavřené plodnice jsou navíc chutné, když je naložíte do octu.
- Nemusíte se bát hnojník přisypat do polévky (ale musí být tepelně upravený) nebo do omáčky.
- Hnojník podporuje léčbu hemeroidů· Typické jsou pro něj i analgetické účinky, proto je skvělým pomocníkem při zmírnění bolesti kloubů
