Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) má místo mezi Agaricales, což jsou stopkovýtrusné houby, které se řadí do řádu pečárkotvarých. Ve starším písemnictví je navíc známá jako čepičatka jehličnatá. V minulosti bylo v této skupině čepičatek rozpoznáno několik srovnatelných druhů (např. z relativně nedávné doby v rámci krásné vícesvazkové publikace Pilze der Schweiz), např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale shodně se současnými informacemi se jedná o nerozlišitelné druhy na základě molekulárního zkoumání.
Základní charakteristika Čepičatky jehličnanové
Doba výskytu | Srpen, září, říjen |
Místo výskytu | Jehličnatý les, smíšený les |
Užitná hodnota | Smrtelně jedovaté |
Tvar třeně | Válcovité |
Barva třeně | Hnědá, žlutá a okrová |
Konzistence třeně a dužniny | Pružná |
Povrch třeně | Vláknitý a nahoře hnědavě poprášený |
Povrch klobouku | Hladký, se zbytky plachetky |
Barva klobouku | Hnědá, žlutá a okrová |
Tvar klobouku | Plochý a klenutý |
Vůně | Okurkově moučná |
Chuť | Okurková a moučná |
Hymenofor | Lupeny — skořicově hnědé, husté a úzké |
Prsten | Má vláknitý až blanitý |
Pochva | Nemá |
Klíčové znaky Čepičatky jehličnanové
Klobouk čepičatky jehličnanové je 2-5 cm široký, žíhaný až okrově hnědý, hygrofánní, uprostřed světlejší než na okraji, který při zasychání tvoří tmavší polokouli prstenec na okraji klobouku. Lupeny v mládí světle okrové, při rozvinutí žíhané hnědé, s bělavým odlupujícím se okrajem, připojené ke třeni nebo jsou souběžné. Výtrusný prach je žíhaně hnědý, což je u druhově bohaté třídy Galerina obvyklé.
Třeň je obvykle 1,5 — 3 krát delší než vzdálenost napříč klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavý, pruhovaný s oranžovým žilkováním, které kvůli zasychání tmavne. V horní třetině až polovině třeně se nachází vatovitý pomíjivý prstenec, který je v případě, že se udrží až do zralosti, pokrytý zkorodovanými výtrusy. Dužnina má okurkově moučnou vůni.
Výskyt Čepičatky jehličnanové
Čepičatky jehličnanové se vyvíjejí hojně, samostatně nebo v malých svazečcích, méně pravidelně ve shlucích, častěji tvořených jednotkami plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v rámci širšího smyslu) ani na listnáčích.
Možnost záměny
Konzumní a výborná opěnka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) se vyvíjí nevyčerpatelně v různých shlucích od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, zřídka i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek. Někdy se objevuje přízvisko opěnka, přičemž správný název je určen podle vývoje kolem pně, zatímco příznivci opěnek si vymysleli vývoj kolem pařezů jako pěna.
Klobouk opěnky měnlivé je 2-6 cm široký, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka matně okrový, uprostřed světlý a na okraji za sucha matný, pravidelně nejasně srovnatelný s kloboukem čepičatky jehličnanové. Lupeny jsou v mládí zajištěny žilkami, světle okrové, později okrově hnědé až matně hnědé (nikoliv žíhané hnědé) od vyvíjejících se výtrusů, s hladkým, důsledně zbarveným okrajem, připojeným ke třeni až krátce splývající. Výtrusnicový prach je tmavě hnědý, což je patrné v rámci barvy lupenů a v rámci uspořádání prstence vyvíjejících se plodnic.
Třeň je přes prsten hladký, pod ním souvisle tmavší hnědá až černohnědá textura. Prstenec je pevný, štětinovitý, při vývoji poprášený s matně hnědými výtrusy, ale u starších plodnic může být splihlý nebo špatně ohraničený. Dužnina obsahuje nezaměnitelný houbový zápach. Vzhledem k tomu, že se čepičatka jehličnanová nevyvíjí tak jako dříve na jehličnanech, dává často zmiňované přísloví sbírejte čepičatky jen z listnáčů malý smysl.
Jsou navíc zaznamenány případy, kdy se opěnka měnlivá a čepičatka jehličnanová společně vyvíjí na jednom pařezu nebo padlém kmeni. Základem je zapamatovat si, že je třeba tyto dva druhy spolehlivě rozeznat, a to při sběru opěnky k jídlu, nejlépe pod dohledem zkušeného houbaře v terénu na procházce, na internetu nebo na výstavě.
Třepenitka maková (Hypholoma capnoides) se v době sklizně vyvíjí ve shlucích a trsech na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk je 2-6 cm široký, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a lemovaný bílými zbytky rubáše. V mládí jsou lupeny bělavé, s vývojem výtrusů průběžně tmavnou do běžné makové modrošedi. Třeň je bělavý až světle žlutý, podélně vláknitě ojíněný, v nejlepším případě s přechodným bílým prstenem, z něhož při vývoji zůstávala tmavší linka nebo vůbec žádná. Dužnina slabě voní po houbách.
Křehutky, jako je křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea), se navíc vyvíjejí ve shlucích na odumřelém listnatém dřevě. Jejich plodnice jsou zjevně jemné a křehké, s tenkým tělem. Lupeny jsou v mládí bělavé nebo světle okrové, u vzrostlých plodnic téměř tmavé z výjimečně matných výtrusů. Jsou konzumovatelné, ale hodí se spíše do polévek, protože kvůli své jemnosti se při delším vaření spojeném s mícháním upraveného pokrmu zcela znehodnotí.
Lysohlávky (Psilocybe), které sbírá několik netradičních houbařů, jsou to drobné houby, které si neznalý sběratel může bez námahy splést s jedním z prudce jedovatých klobouků.
Čepičatka jehličnanová — Recept
Primární škodlivost čepičatek, které se označuje jako Galerina autumnalis (což je v současnosti ekvivalentní slovo pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (v té době rozlišovaných) byla nalezena vysoká koncentrace amanitinů (nazývaných také amatoxiny), podle Kubičky asi 40 % je srovnatelných s koncentrací v muchomůrce zelené, a podle pozdějších úvah skutečně velmi srovnatelné nebo dokonce mnohem vyšší množství.
Amanitiny v každém případě jsou navíc obsaženy v mechu nebo na mýtinách rostoucích druzích, které jsou zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke speciálním účelům. Otrava faloidními látkami způsobí poškození jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je brutálně až smrtelně škodlivým organismem a je třeba ji mít na paměti při sběru některého z drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.