Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Muchomůrka zelená, ojediněle označovaná jako muchomůrka hlíznatá, je považována za nejškodlivější a nejnebezpečnější organismus v Evropě a Severní Americe, který způsobuje nejvíce smrtelných otrav. Nejedná se pouze o prudce jedovatou rostlinu, ale prvotní příznaky poškození se projeví až v okamžiku, kdy se její látky plně vstřebaly v těle a životně důležité orgány, zejména játra, jsou již vážně zasaženy.

Vypadá obyčejně a neškodně, její zbarvení je výjimečně rozmanité, a tak ji lze nedopatřením zaměnit za konzumní houbu. Navíc okouzlujícím způsobem voní a podle prohlášení otrávených jedinců i sladce chutná. Ať tak či onak, ve všech částech plodnice je smrtelně jedovatá dávka jedu a jediný klobouček stačí k tomu, aby způsobil skutečně vážné, tu a tam smrtelné poškození. V každém případě, pokud nedojde k úmrtí, budete trpět nevyléčitelnými následky! Říká se jí právem pohár smrti, protože je to nejškodlivější známá houba. A ani dlouhá léta při pátrání se nenašel žádný lék na její jed. V celé plodnici obsahuje velké množství nebezpečných alkaloidů, z nichž nejškodlivější jsou falotoxiny a amatoxiny. Ke způsobení smrtelného poškození stačí jedna plodnice, často mnohem méně.

Primární nežádoucí účinky muchomůrky zelené se projevují po relativně dlouhé době. Nejčastěji je to po 8 až 12 hodinách, sem tam i po 24 hodinách, ale během této doby již škodliviny napadly játra a ledviny. Průjem a zvracení doprovázené extrémními žaludečními obtížemi trvá dva dny. Za tyto problémy jsou zodpovědné falotoxiny. Obvykle se po dvou dnech stav zlepší, takže se vše zdá být v pořádku, ale amatoxiny pokračují v poškozování jaterních buněk. V případě, že si nevezmete vhodné léky, postižený po 4-7 dnech umírá v rámci selhání jater a ledvin. Někteří jedinci byli zachránění tím, že přišli ihned do nemocnice, kde jim byla dána filtrace krve dřevěným uhlím. Posledním postupem, který může zachránit život člověka poškozeného muchomůrkou zelenou, může být transplantace jater.

Základní charakteristika Muchomůrky zelené

Doba výskytu	Červenec, srpen, září, říjen
Místo výskytu	Listnatý les, smíšený les, občas v jehličnatých lesích
Užitná hodnota	Smrtelně jedovatá houba
Tvar třeně	Válcovitý, nahoru se ztenčující, hlízovitý a vylomitelný
Barva třeně	Bílá nebo žlutozelená
Konzistence třeně a dužniny	Měkká (třeň v mládí plný, později vatovitý až dutý a dužnina je bílá a neměnná)
Povrch třeně	Jemně zeleno žlutě žíhaný
Povrch klobouku	Lysý, se zbytky plachetky (vločkatý) Vloček je většinou pomálu, za sucha je lesklý a ve vlhku lepkavý
Barva klobouku	Hnědá, zelená a olivová
Tvar klobouku	Polokulovitý, plochý, zvoncovitý a klenutý (5-13 cm široký)
Vůně	Nevýrazná, nasládlá, později pach syrových brambor
Chuť	Příjemná a nevýrazná (nikdy nezkoušejte)
Hymenofor	Lupeny jsou čistě bílé, husté a volné
Prsten	Má bílý, splihlý a hladký a vzácně rýhovaný vzhled
Pochva	Má, je bílá, vysoká, blanitá a nápadně cípatá

Klíčové znaky Muchomůrky zelené

Klobouk muchomůrky zelené je 5-15 cm široký. Její barva je mimořádně proměnlivá. Může být olivová, žlutozelená, hnědozelená až špinavě hnědá. Ve vlhkém podnebí může být výjimečně bledá a jednou za čas i bílá. Klobouk je souvisle paprsčitý, má hladké okraje a je někdy poněkud kluzký. Třeň je pevný, hladký, prázdný a u zralejších plodnic bílý s několika nezaměnitelnými zelenými šupinami.

Pokud plodnice vypreparujete ze země, uvidíte na bázi nezaměnitelnou hlízu ve tvaru váčku, která je obalena bílým obalem známým jako „kalich smrti„. Může se jednat o zbytek vyběleného obalu, který v mládí pokrývá celou plodnici. Na vrcholu třeně může být vybělený prstenec, který může, ale nemusí být brázditý a může při vývoji odpadnout. Pod prstencem je třeň bělavý, někdy navíc zelenavě žilkovaný. Šupiny jsou bílé, na koruně volné, dužnina je bílá a poškozením nemění barvu.

Výskyt Muchomůrky zelené

Muchomůrka zelená se přiklání k teplejším oblastem a vyskytuje se v podstatě v listnatých a smíšených lesích od července do konce sklizně. V zásadě se hodí k dubům, ale také k habrům a bukům. Občas se vyskytuje i v borových lesích.

Možnost záměny

V pozdějších desetiletích se stále častěji objevovaly nejasnosti ohledně pečárek. Ať tak či onak, posledně jmenované mají narůžovělé lupeny, ve stáří skutečně hnědé, a muchomůrka zelená má neustále nefalšované bílé lupeny. Dokonce se objevily záměny za holubinku zelenou, bedlu vysokou a muchomůrku růžovou. Každopádně, pokud si dáte pozor, zjistíte, že žádná z uvedených hub nevykazuje kombinaci tří základních znaků — bílých lupenů, prstence na třeni a bělavé pochvy nebo kalichu na bázi třeně!

Muchomůrka — Recept

Existuje pouze pár jedlých druhů muchomůrek, mezi ně ale nepatří muchomůrka zelená. Proto, pokud si nejste jistí tím, co sbíráte, nechejme houbu tam, kde je!