Jak se (ne)stát ironmanem

Za všechno může Goggins… David Goggins, americký elitní voják, který se rozhodl, že pro charitu poběží deset nejtěžších závodů světa. Velmi inspirativní, že? Jako kvalifikaci na první závod musel uběhnout 100 mil. (cca 162 km) do 24h, a taky uběhnul, jen si po cestě přivodil stresové zlomeniny, pokadil se a selhaly mu ledviny (to všechno se stalo už na 70 míli), ale on si objel kotníky izolepou, vytřepal trenýrky, a závod přesto dokončil. Asi už nemusím říkat, že skončil v nemocnici, ale dokončil… Nicméně – to je on, můj hrdina, můj vzor! 

Vojtěch Uhlíř - ironman

Začátky

Je 1.1.2019, a já s potem na čele přemýšlím, jestli si dám na list novoročních předsevzetí dlouhý triatlon a docházím k závěru, že jsem na to ještě moc malý pívo. O tři měsíce později jsem pořád stejně malý pívo, ale asi jsem si dal moc kafe a už vybírám triatlony na internetu – časově připadá v úvahu jedině Moraviaman (standardní ironman* vzdálenost) nebo Grizzlyman (plavání 3,8 km, kolo 205 km převýšení + 4200m, běh 42,5 převýšení +2200m). Ale protože je Moraviaman taky oficiální mistrovství ČR a to zní hrozně moc profi, jdu do Grizzlymana (navíc je to větší vzdálenost za stejnou cenu jako Moraviaman), takže to vychází levněji. 🙂

*Pozn. používám termín ironman pro jakýkoliv dlouhý triatlon (3,8 km plavání, 180 km na kole a maraton). Ve skutečnosti tento termín náleží pouze závodům (stejné vzdálenosti), ale organizovaným World Triathlon Corporation.

Jezdec bez kola

Všehovšudy mám 3 měsíce na trénink, do toho pracuji a studuji, takže trénink musí být časově efektivní. Proto využívám cesty do práce. Ráno začínám v bazénu na Pražačce, tam si odplavu pár kilometrů, a pokračuji v běhu dalších 5 kilometrů než dorazím do kanceláře. Takhle různě střídám kolo a běh. Plavání ale zůstává, je to můj oblíbený budíček. Při cestách z práce si kolo většinou o pár kilometrů protáhnu, ale žádné velké vzdálenosti – většinou do 20 km. O víkendech jezdím k rodičům do Orlických hor – převýšení u Grizzlymana jste si asi všimli, takže čím větší kopec, tím víc Adidas. Často si s sebou beru půlkilové zátěže na kotníky, a dávám si nahoře 10-15 km běhu. Domů už přijíždím s velkou žízní na pivo, žádná velká párty – u jednoho končím a pak už se dopíjím nealkem… 🙁

Silničku, která je povinná, samozřejmě nemám, stejně jako neopren. Ale ještě čas. 🙂

Malá vsuvka – v dubnu jsem si odběhl 24h závod, který jsem sice vyhrál (první ročník – pouze cca 25 účastníků), ale taky jsem skončil v nemocnici, což byl můj velký sen – viz Goggins, takže velká spokojenost. Do toho jsem také odevzdával diplomku, tedy možná dobře, že jsem nemohl chodit. Nicméně básník se tím snaží říci, že trénink po 24H závodě nebyl úplně ideální. K pobavení kolegů jsem “chodil” do práce v pantoflích, neboť jsem se do žádné jiné obuvi nevešel… Trvalo mi cca 2 týdny, než jsem opět mohl začít trénovat. 

Mezitím už je závod skoro za zadkem – 15.06.2019! Tak bych možná mohl sehnat tu silničku. Což se mi podařilo přesně 31.5. – takže pohoda, mám ještě dva týdny abych se na tom naučil jezdit. Teda měl bych, kdybych se hned při první jízdě nerozsekal a neulomil přehazovačku/brzdu. 

O tři dny později dávám kolo do servisu (protože byl víkend) a vyzvedávám ho opravené o další tři dny později… To už mám dokonce i boty na SPDčka, takže pecka, můžu konečně začít trénovat. No, mohl bych, kdyby mi ty boty nebyly malé. Takže opět místo tréninku chodím po obchodech. Na trénink v plné výzbroji mám tedy ve finále jen týden.

Vojtěch uhlíř - kolo

Poslední víkend před závodem jsem si otestoval (tj. pořádně pročůral) neoprén. Chtěl jsem se ujistit, že zvládnu uplavat závodovou vzdálenost… To jsem sice dokázal (dokonce 1,5x), ale vysvlíknout se z neoprenu, už se mi však nepovedlo, musel jsem tedy znásilnit slunící se dívku na dece a její doprovod, aby mi zip povolili.

Vsuvka č. 2: Nepamatuju si, že bych někdy měl větší hlad než po tomto 2h+ cachtání, po porci pro čtyřčlennou rodinu, v místním bufetu, jsem se ještě musel dojíst po cestě domů v Lidlu. 

3 dny do závodu

A je to tu – 3 dny do závodu. To znamená úplný zákaz kofeinu, což je pro mě obrovské utrpení, protože jsem prototypickým příkladem kancelářské osoby, která pije 4 kávy denně. Jako následek teď v práci usínám, což je vlastně účel celého cvičení – tedy odpočívat a dobře spát. Nicméně, v práci to kupodivu nikdo moc neocenil. Možná taky proto, že bez kávy chci všechny kolegy zabít, ale těžko říct. Tréninky už jsou víceméně jen na okrasu, tzv. udržovačky, běh maximálně 5 km a lehké plavání.

Poslední den před závodem

V pátek už mám volno, balím saky paky, a nasedám na vlak směr Frýdek-Místek, kde se celá sranda odehrává. K velkému překvapení jsem jediný, kdo se dopravil vlakem. Tím ale má jedinečnost nekončí, taky jsem jediný, kdo: 

  1. nemá support (který je povinnou součástí), 
  2. nikdy předtím nezkusil dlouhý triatlon,
  3. a jediný kdo absolutně neumí ovládat, natož pak opravit své kolo. 

Naštěstí mi osud přidělil skvělého spolubydlícího Martina, který se samozřejmě trošku usmíval, když slyšel, že Vojta jouda má kolo celé dva týdny a tretry týden. Ale zároveň tomu joudovi ochotně pomohl nafouknout kolo, což bylo veliké štěstí, protože tlak v pneumatikách nebyl nikde na mém “to do” listu (kolo mělo cca půlku atmosfér co mít mělo :-)).  Spát se šlo někdy v 1 ráno, protože do jedenácté večer byla rozprava o závodě ohledně trasy a pravidel, a poté poslední ladění kol a výbavy. Budíček pak ve 4 ráno, protože v 5 už plavem. Dobrá zpráva je, že si konečně můžu dát kafe. 🙂 Moje skrytá zbraň. 

Den závodu

Jako před každým závodem, musím na záchod ne jednou, ne dvakrát, ale minimálně 18x. Když, už je konečně naposled spláchnuto jdeme na start. Je hrozná kosa, respektive není (je konec června), ale mě přijde, že je. Navíc byly zakázány neopreny (voda v nádrži byla příliš teplá), což by bylo fakt super, kdybych si jen kvůli tomuto závodu nekoupil nový neopren za 4 litry. Ale stejně jsem rád:

  1. protože takhle nikdo nepozná, že se z neoprenu neumím vyvléknout,
  2. protože při troše štěstí budu mít nenuceně-polonahou fotku na Tinder.

První etapa – plavání

Raději se nebudu cpát nikam dopředu, jsem tu přece jen poprvé. 3-2-1- jedem. Tak jo, asi jsem se měl cpát víc…. Protože teď se pomalu prokousávám pořadím a stojí mě to hodně loktů, sražených brýlí a nedobrovolných doušků přehradní vody. Po první půlhodince se konečně cítím dobře se svým tempem a zbytek času se kočkujeme s dalším plavcem o pomyslné 7. místo. Z vody vylézám se ztrátou 20 minut na lídra, to mě však vůbec netrápí – můj dnešní cíl je: buď dokončit, nebo dokončit.

MalejCunik - Gryzzlyman

Druhá etapa – jízda na kole

Plavání byla příjemná zahřívačka, teď ale na kolo. Kola jsem se opravdu bál, protože: 

  1. silničku nenávidím, je to vratký a moc rychlý
  2. neumím na ní absolutně nic opravit, jestli píchnu tak nedokončím 
  3. jsem přicvaknutý tretrami ke kolu, pokud budu muset zastavit, bude to nejspíš obličejem. 

Nicméně se mi povedlo nezabloudit na prvním kilometru, což je docela kumšt – pro Vojtu – poněvadž při posledním triatlonu se mi přesně tohle povedlo (true story). Nezabloudil jsem ani na druhém kilometru! A takhle jsem slavil dál pokaždé, když jsem spatřil šipku na silnici. Protože začátek byl hlavně do kopce, začal jsem dokonce předjíždět, a už jsem se pomalu začal těšit na občerstvovačku (protože nemám support) a voda v camelbagu už docházela. A je to tu! Občerstvovačka! Neskutečně milí a úžasní dobrovolníci – doopravdy všechna čest organizátorům. Na výběr je pivo, slivovice, frgály a další “sportovní” výživa, nicméně voda není k nalezení – ouch. Všichni tak nějak počítají s tím, že si vodu obstarám od svého supportu, že…? Nakonec mi pro vodu skočí do auta, takže si aspoň stihnu odskočit na malou, vlastně tedy win-win.

Pak už to kolo nebyla taková zábava. Hlavně protože se taky jezdilo z kopce – nevím jak to dělali ostatní, ale přišlo mi, že jsem naprosto jediný, kdo si zachoval pud sebezáchovy a z kopce brzdil, což samozřejmě smazalo veškerou mou námahu a předjíždění při stoupáních. Krom toho 205 km je už docela dávka (fun fact: museli jsme s sebou mít občanku, protože jsme přejížděli hranice na Slovensko), 4200 metrů převýšení také nic moc. K tomu mi z mé omezené zásoby jídla jedna tyčinka spadla na zem, když jsem se jí snažil otevřít – což je naprosto začátečnická chyba. Každý správný triatlonista si přece nastřihne obal tyčinky už před závodem, aby s nimi pak nemusel bojovat, že? 

Když už mi došlo jídlo a pití, zachránil mě kiosek poblíž Lysé hory, vychlazenou vodu k mému velkému zklamání však neměli, tak jsem se musel spokojit s teplou. Na druhou stranu, když se dozvěděli, že jedu Grizzlymana, nabízeli mi Snickers zdarma (opravdu!). Snickersku jsem však odmítl, jelikož mi computer už ukazoval přes 200 km, čili už jen na Lysou a jedeme do depa. Ale chyba lávky, to jsem ještě netušil, že podle mého computeru najedu 235 km (namísto 205 km), protože je špatně kalibrovaný. 🙂 

Tady ještě přihodím, jednu otázku na kterou se mě zeptal spolubydlící Martin: ,,Co tam máš za kolečka?” Tak jsem mu vysvětlil, že ve předu 2 tácy a vzadu 9 a on: ,,Né, já myslim jako velikost”… No na to jsem samozřejmě neuměl odpovědět (a dodnes neumím), ale dostalo se mi vysvětlení, že Martin velikost koleček před závodem měnil, protože si zkoušel výjezd na Lysou a prý je to fakt peklo.

Asi si dokážete domyslet, co jsem se předchozí poznámkou snažil naznačit. Ano, Lysá je opravdu velký špatný. Na začátku jsem si říkal, že to nemůže být tak strmý… Pak jsem si říkal, že to nemůže být tak strmý celou dobu. Pak už jsem jen tiše nenáviděl organizátory. Po cestě se mě lidé ptali, proč jezdím ze strany na stranu..? No samozřejmě jsem neměl převody, že? A protože není kam přehodit, musí si člověk ten sklon zmírnit “cikcakováním”. 

Abyste si ale nemysleli, že jsem byl jediný idiot – tak přidávám úryvek z rozhovoru s vítězem závodu Tomášem Materou, který zvolil stejnou taktiku. „Na kole to (tj Lysá Hora) bylo asi daleko horší než v běhu, protože mám docela těžké převody, takže jsem to tam lámal.” Spoiler Alert, ano vítězem bohužel nejsem já. 

Když už jsem se konečně nahoru vyškrábal, potřeboval jsem doplnit vodu, tak jsem si skočil do místní restaurace na záchod a zvesela pokračoval dál se slastným pocitem, že už budu trpět jen chvíli. Což bylo samozřejmě velmi naivní… I sebemenší kopeček jsem proklínal a říkal jsem si jak je asi možné, že při jízdě z nejvyššího vrcholu široko daleko, pořád ještě stoupám!? To už jsem nohy fakt tahal, organizátory jsem ve svých představách mučil extrémně bolestivými metodami a pro jakýkoliv cukr bych se s úsměvem plazil přes rozbité sklo.

Přežil jsem – depo hír! A v něm sprcha, spousta jídla a hlavně můj Houmí – spolubydla z koleje, který je můj support. Takže jste si asi všimli, že jsem lhal – support mám, jen je lehce omezený. Ne Houmí, no i když…? No myslím tím, že jsme se s Houmím domluvili, že mu jen dám náramek supporťáka (abychom dodrželi pravidla) a on mi vyzvedne kolo, je totiž místňák a taky príma kluk, který mě s radostí podporuje v pokusech o sebedestrukci. 

Třetí etapa – běh

V depu jsem strávil o dost víc času než bylo zdrávo, měl jsem totiž opravdu hlad, a potřeboval jsem si osprchovat zadek. Samozřejmě každý normální triatlonista ví, že musí doplňovat energii postupně a v malých dávkách. Já naštěstí nejsem normální triatlonista a přecpal jsem se, což je samozřejmě v pořádku, protože další část je “jen” výběh na Lysou. #longtimenosee 

Tu jsem vyběhnout opravdu nedokázal, byl to takový power-hiking a souboj se žaludkem, abych se nepozvracel. Souboj jsem sice prohrál, ale aspoň jsem vrh zvládnul civilizovaně, na  záchodech v restauraci, kde jsem si před pár hodinkami napouštěl vodu. S lehčím břichem a tím správným sklonem (tzn. dolů) už jsem se dokázal rozběhnout a dokonce pár závodníků předběhnout.

Někde na 20. kilometru se mi podařilo znásilnit cizí support, aby mi vzali do depa hole, které jsem zbytečně tahal. Bohužel nám někdo po cestě změnil značení, takže jsme si s pár kluky vyběhli kopeček navíc, ale po cca 5-10 minutách jsme našli tu správnou cestu. Paní, co si v lese napouštěla do barelu vodu ze studánky, také ze závodníků asi nebyla úplně nadšená, protože jsme jí pěkně jeden po druhém všichni odcizili hrneček důkladně jsme se omočili.

Vojtěch Uhlíř - běh Grizzly man

Kdyby mě nebolelo břicho kvůli přejezení, řekl bych, že běh byl docela příjemný. Dokud se ke mně nepřipojil Jirka, který zaběhne (normální) maraton pod 2:45, a trošku pohecoval moje skomírající tempo, čili ten běh už tak příjemný nebyl. 

Po setmění Jirka už moje šnečí tempo nezvládnul a uprchnul mi. A tak si běžím sám a koukám do mobilu jestli běžím správně. (Naštěstí mě Houmí v depu přesvědčil ať si vezmu čelovku, kterou jsem v depu chtěl nechat protože to přece do setmění zvládnu, že?). A opět mám důvod nenávidět organizátory, protože poslední část byla doopravdy špatně značená a nebýt navigace v mobilu, tak bych to někde u stromu zabalil a čekal do rána.

Nicméně okolo čtvrt dvanácté už se blížím zpátky k areálu, ve kterém jsme před cca 18 hodinami začínali. Moje ubohé tréninky mi stačily na 6. místo celkově, ale já jsem fakt rád, je to výsledek hodně nad moje očekávání, podtržený faktem, že z 25 startujících 7 nedokončilo. A hlavně mám radost, protože začíná ta nejlepší část ironmana – a to je sníst naprosto všechno, co si tělo poručí. 

Vojtěch uhlíř - GrizzlyMan výsledek

Dodatek k tréninku: 

Jsem relativně aktivní člověk, takže málokdy je den, kdy aspoň hodinu nevěnuju sportu. Každoročně vyrážím na kole na dovolenou, k moři jsem tak dojel už min. 4x, čili (horské) kolo mi není cizí. 

Běh mám rád a taky už mám pár maratonů za sebou, takže na závěr triatlonu jsem se docela i těšil. 

Co mě ale vážně děsilo bylo plavání. Kraul jsem se naučil až na vysoké a technika je prachbídná. Po pravdě řečeno jsem se na ironmana přihlásil teprve až když jsem dokázal zaplavat kilometr okolo 25 minut, abych si byl jistý že stihnu 2 hodinový limit. Moje plavecké tréninky nebyly nijak intenzivní, protože jsem se musel hodně soustředit na správnou techniku. Můj jediný trenér byl Youtube, takže pokroky byly opravdu minimální.

Jinak jsem klasický hobík – aneb “weekend warrior”, během týdne toho moc nenatrénuji kvůli práci/škole. A tak největší tréninkové porce přichází o víkendu. Většinou dlouhé výjezdy na horském kole, ideálně někam hodně do kopců, často zpestřené lehkým výklusem.

Přechody, neboli tranzice z plavání na kolo a z kola na běh jsem měl možnost si vyzkoušet na 3 minitriatlonech, které jsem absolvoval v roce 2018. Tenkrát jsem však ještě nepoužíval cyklistické tretry. Určitě se ale vyplatí si vyzkoušet svlékání neoprenu a případně se podívat na pár Youtube videjí. Zjistíte například, že vazelína je váš přítel a pokud si před nasazením neoprenu dostatečně namažete kotníky a ramena, půjde vám ten striptýz snáz. 

Zároveň doporučuji si na Youtube vyhledat videa o předzávodních tipech a přípravě. Čas vám například ušetří, pokud si tyčinky nebo gely (s nastřihnutým obalem) přilepíte izolepou k rámu, abyste je měli hned při ruce. 

Co se tréninkové intenzity týče snažil jsem se držet zlatého pravidla 80/20. 80% tréninků pomalu do 155 tepů za minutu (podle metody 180 minus váš věk, Phil Maffetone metoda) a 20% tréninků při vysokém srdečním tepu a ve vysoké intenzitě. Pravidlo 80/20 vám tak zaručí, že i při vysokých tréninkových objemech stihnete regenerovat. 
Tréninkové dávky na triatlon jsou opravdu časově náročné, není to tedy sport úplně pro každého. Nemluvě o cenách výbavy a startovného. Startovné se pohybuje okolo 3-4 tisíc, a nezřídka v cyklo-depu naleznete kolo, které stojí víc než vaše auto. Takové kolo však rozhodně nebude moje. 

Přečtěte si i rozhovor o silovém trojboji s Václavem Liškou.

Od Vojta Uhlíř

Vojta je sportovní hybrid, který miluje výzvy. Nemůže se rozhodnout, který sport miluje nejvíc, tak je plácá všechny dohromady, v poslední době jsou to nejvíce: kalistenika, triatlon, bruslení, běžky, hiking a v podstatě všechno co smrdí potem.