Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Rodičovství je nesmírně intenzivní a nádherná zkušenost. Na tom se shodne většina z těch, kteří děti mají nebo je plánují. Ti z nás, kdo už rodiči jsou, však většinou jedním dechem dodávají, že se jedná o náročný proces, plný různých okamžiků, které mají do idyly daleko. Ne nadarmo se říká, že každý dětský věk má své. Jak s dítětem komunikovat tak, aby nás poslouchalo a chápalo, co mu těmi slovy chceme říci?

Sotva nedávno jsme si dovezli miminko z porodnice a už zažíváme ono náročné období sžívání, probdělých nocí, slz a zároveň hluboké a dosud nepoznané lásky. Jen co nám miminko začne lépe spát, přichází období prvních zoubků, teplot a další noci plné bdění. Pak se nám dítko rozběhne a najednou je k nezastavení. Všechno musí vidět a zažít, ošetřujeme první odřená kolena a sledujeme úžasné pokroky, které dítě dělá ve všech oblastech rozvoje. A najednou je tu mateřská škola a my už nejsme ti jediní, kdo k dítěti patří a musíme jej nechat pomyslně vykročit do světa. Od nás jako od rodičů se neustále očekává, že budeme v každém takovémto období s dítětem vhodně komunikovat. Každý z nás se s tímto tlakem vyrovnává po svém. Často si ve chvílích blížícího se vyhoření či rovnou výbuchu opakujeme, že dnešek bude jiný, že vše budeme řešit s klidem a nenecháme se strhnout negativními emocemi. Přísliby jsou to jistě krásné. Ale dá se skutečně dosáhnout toho, aby se naplnily? Abychom se svými dětmi dokázali komunikovat způsobem, který bude efektivní a zároveň jim blízký a srozumitelný? Můžeme mít doma poslušné a zároveň spokojené dítě?

Krok první: kontakt

Chceme-li s dítětem cokoliv řešit, je nutné se mu co nejvíce přiblížit. Proto rozhovor nevedeme na dálku, například z pokoje do pokoje, ale pěkně z očí do očí. K menšímu dítěti si můžeme sednout na zem, s větším například ke společnému stolu. Důležité v tuto chvíli je dítě zaujmout. Toho můžeme dosáhnout například prostřednictvím očního kontaktu či doteku. Zejména menší děti mají problém se soustředit, proto je můžeme k povídání nalákat větami typu: “Hledám tvoje očička, kdepak jsou?” Oční ani fyzický kontakt by však nikdy neměl být vtíravý a přehnaně intenzivní, tím bychom mohli dítě vystrašit či navodit dojem výslechu. Ve chvíli, kdy nám dítě věnuje plnou pozornost, je možné začít samotný rozhovor.

TIP: Jak zastavit zvracení u dětí

Krok druhý: mluvme spolu. Ale jak?

Abychom s dítětem mohli komunikovat efektivně, je nutné dodržovat níže uvedené zásady:

Adresnost

Svá slova vždy směřujeme přímo k dítěti, oslovujeme je jménem, zachováváme klid a udržujeme bezpečné prostředí.

Neverbální komunikace

Čím je dítě mladší, tím více komunikuje v neverbalní rovině. Nevyslovené dává najevo držením těla, gesty či mimikou a rodič by měl na tento jeho jazyk přistoupit a komunikovat s ním podobně. Proto by naše vystupování mělo souhlasit s tím, co cítíme. Například pokud nechceme, aby dítě něco dělalo, zamračíme se přitom, když mu to říkáme a zvolíme jiný tón hlasu, než je u nás běžné. Vedeme-li rozhovor spíše direktivně a chceme, aby nás dítě poslouchalo, je dobré při mluvení stát. Naopak pokud chceme, aby dítě vyprávělo a rozpovídalo se, měli bychom být níž. Například dítě posadit na gauč a sami se usadit na zemi. 

Stručnost

Je třeba si uvědomit, že dítě se může ve složitých sděleních rychle ztratit. Proto mluvme stručně a v krátkých větách. To nejdůležitější sdělení celého rozhovoru umístíme vždy na začátek. Dlouhý úvod a přílišné okolky by mohly dítě odradit a ono se může přestat soustředit ještě dřív, než se dostaneme k jádru věci. Je dobré pozorovat výraz dítěte a správně odhadnout, kdy jsou už na něj naše sdělení příliš složitá či je myšlenkami někde jinde. Pro ujištění je možné dítě požádat, aby opakovalo, co po něm vlastně chceme. Nedokáže-li to, byl náš projev příliš složitý a dítě si z něj nic nepamatuje. 

Pozitivita

Pro větší efekt nepoužíváme negativně laděných slov. Proto raději místo “neběhej” použijeme “vevnitř se chodí pomalu, běhat můžeš venku”. Můžeme také používat vhodné obraty jako “chci, aby…” (vhodné pro děti, které rády dělají rodičům radost a dává jim to pocit naplnění)  nebo známé “až-tak”, tj. až něco uděláš, bude to, co si přeješ. Funguje lépe, než “když-tak”, protože dítě má pocit svobodné volby, přestože mu podstatě žádnou nenabízíme.

Počet opakování

Každý rodič má občas pocit, že je jako zaseklá gramofonová deska. Opakujeme danou věc mnohokrát a dítě přesto nereaguje. Proto volme raději činy, až poté slova. Například voláme-li dítě už podesáté na večeři a ono přesto bez vyrušení dál sleduje televizi, je dobré k němu dojít, ke sledování se na okamžik připojit a poté nekompromisně vyžadovat splnění požadavku. Vaše blízká přítomnost požadavek podpoří a dítě spíše poslechne. S opakováním požadavků je třeba pracovat přiměřeně k věku. Batolata do věku dvou let nejsou schopny poslouchat rozkazy, třebaže je slyší stokrát. Od tří let už si dítě dokáže spojit naše nařízení se svým chováním a uposlechnout. Čím je dítě starší, tím méně opakování volíme. Děti v předpubertálním a pubertálním věku jej mohou dokonce považovat za projev tyranie.

Možnost volby

Každé dítě se rádo cítí velké a dospělé, proto je dobré jim tento pocit zodpovědnosti dopřát. Toho můžeme docílit například nabídkou volby: “Chceš si dát k večeři párek nebo chleba s máslem?” Dítě cítí volnost a zodpovědnost, zároveň je to výhodné i pro rodiče, protože vždy nabízíme dvě možnosti, z nichž obě jsou pro nás vyhovující. 

Přiměřenost

V rozhovoru zohledníme také věk dítěte, předmět rozhovoru a celkové okolnosti (například únavu, nemoc, špatnou náladu, velké životní změny apod.)

Zdvořilost a respekt

Nezapomínejme také na to, že dítě se učí nápodobou. Proto s ním mluvme zdvořile, jako s člověkem, který je nám roven. Jednoduše řečeno – mluvme s ním tak, jak chceme, aby ono mluvilo s námi. Tuto zásadu bychom měli používat obecně. Jsme pro děti vzorem a proto bychom se měli snažit žít tak, jak chceme, aby žily ony v důsledku našeho působení. 

Zklidnění emocí

Velkým nepřítelem efektivní komunikace jsou rozjitřené emoce. Proto je dobré dítě zklidnit, než začneme cokoliv řešit. Čím více se dítě zlobí a pláče, tím tišeji a klidněji na něj mluvíme. Můžeme používat také věty typu: “Já vím, chápu tě.” nebo “Můžu ti nějak pomoct”. Necháme-li se strhnout na jeho rozzlobenou notu, budou v rozhovoru dva nesoustředění lidé a bude nám k ničemu. 

Životní řád

Obecně je také důležité dodržovat pevný režim, který dává dítěti jistotu a pocit stability. Tím, že dítě má v životě pevný řád. má přehled, co kdy bude následovat. Vyhneme se tak nepříjemným situacím. Jestliže se přece jen objeví změna v režimu, je dobré o ní dítě informovat včas, aby se na ni mohlo připravit. 

Intuitivnost

Vždy pamatujme, že vhodně zvolený okamžik, místo a způsob rozhovoru mohou pomoci otevřít se i plachým a stydlivým dětem. Těm můžeme rozhovor usnadnit například tím, že je nenápadně povzbudíme ve víceslovných odpovědích. Například popisem obrázku, příběhem a podobně. Dítě ještě není schopno si samo uvědomit, že jeho chování má přímý vliv na naše pocity. Proto je dobré mu tuto skutečnost vysvětlit a uvést konkrétní relevantní příklad. (“Když lezeš vysoko na plot, mám strach, že spadneš.”)

Krok třetí: střízlivá očekávání

Skutečnost, že nám dítě často vzdoruje, není vina špatné výchovy. Vzdorovitost patří zkrátka k jednotlivým vývojovým fázím a dítě skrze ni usiluje o vlastní autonomii a naráží na překážky, které mu do cesty stavíme my dospělí. Dítěti není možné vysvětlit, že vztek mu k vyřešení situace nepomůže. Raději se nebudeme uchylovat k trestům a křiku, ale zkusíme odvést pozornost dítěte jinam, zaujmout ho něčím nebo ho třeba požádat o pomoc. 

TIP: Jak změřit velikost bot u dětí?

Závěr

Rodič by měl být pro své dítě přirozenou autoritou. Toho lze dosáhnout, aniž bychom se uchylovali k tvrdým trestům. Jak? Důležitá je důslednost. Dětskou poslušnost je třeba budovat od útlého dětství po malých krůčcích. Dítěti vysvětlujeme, že jsme za ně zodpovědní a proto s nimi nemůžeme diskutovat o důležitých a zásadních věcech. V těch ostatních se mohou podílet na rozhodování a tím jim dáme pocit důležitosti a respektu.

Skutečnost, že donutíme dítě respektovat všechna naše pravidla však ještě neznamená, že z něj bude poslušné stvoření s bezchybným chováním. Děti sice potřebují pravidla, ale nemohou se rozvíjet bez prostoru pro vlastní rozhodování a vlastní názor. Přílišná přísnost a rozkazování povedou k tomu, že osobnost dítěte se nebude moci správně rozvinout a jednou může mít velké problémy fungovat ve světě, kde už mu nebudeme neustále určovat, co a jak má dělat. Pokud chceme mít doma hodné, spokojené a emocionálně živé dítě je nezbytné dát mu možnost volby svých vlastních hodnot. Pak bude vždy šťastnější a ve všech ohledech více funkční, než dítě, které bylo vychováno ve strachu.

Od Markéta Kuníková

Máma na rodičovské dovolené, která se nejraději věnuje své dcerce a ve volných chvílích peče sladké dobroty, čte a zajímá se o historii a pohanství.