400 Ultra

Ahoj já jsem Vojta a mám v životě málo bolesti a utrpení, proto jsem se přihlásil na 400 ultra – závod na 400 km na MTB skrze Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory, České Švýcarsko, Labské pískovce, České středohoří, Kokořínsko, Český ráj a Podkrkonoší. No nezní to skvěle? Jasně, že ano. Takže jsem byl zaregistrovaný, ještě než jsem o tom vůbec stačil přemýšlet, což je všeobecně velmi uznávaná vlastnost mužů. A protože mi ještě nerostou vousy, jsem vskutku nadšený, poněvadž dle tohoto kritéria jsem velmi mužný muž. 

Nejen, že jsem přihlásil sebe, ale dokonce jsem se pokusil přelstít kamaráda Láďu ať do toho jde se mnou. 

Napovídal jsem mu jaká to bude zábava, a podívaná a jak na sebe bude pyšen, až mu omotají medajli okolo krku. Co je k nevíře, Láďa mi na to všechno skočil. A přitom je to takový chytrý kluk… Nejlépe celou situaci shrnuli moji milí rodičové: “Počkej, to on to jako někdo jede s tebou?” To co je za kluka?”  což volně přeloženo z rodičtiny znamená: “To, že ty jsi kokot, to už dávno víme, ono vás je víc?”

A tak jsme byli na startovní listině oba – mužní muži z Letohradu. Vojta jouda, co se přihlásí na kdejakej nesmysl, co jen trochu smrdí potem a Láďa, který už sice jednou dojel na kole k moři do Itošky, ale od té doby spíš jen posiloval bicepsy a prsy. 

Rozdíl v IQ je pak zejména patrný v přístupu k tréninku, zatímco Láďa pozvolna stupňuje a poté opět deskaluje tréninkovou zátěž, Vojta začíná s tréninkem 4 dny před závodem. 

McDonald’s je základ

 Ve čtvrtek večer balíme věci a v pátek vyrážíme do Mostku u Dvora Králové, kde celý závod začíná a protože v Letohradě nemáme McDonald’s (což je velmi pozoruhodné u sedmitisícového města), je návštěva u strýce Donalda nejdůležitějším bodem pátečního itineráře. Se spokojenými žaludky se tak stavíme na start, nicméně nervozita už je lehce znát, zejména když vidíme vypracovaná stehna a profi vybavení ostatních cyklistů. 

Poznámka: Nerad bych někomu křivdil, ale dle mých záznamů je Vojta jediným “závodníkem”, co jede bez nášlapů. 

Na nervozitu nakonec nezbývá čas, Láďovi totiž nefunguje tracker, tak minutu před startem ještě mění za nový, pár sekund poté už odbíjí jedenáctá a my jedem bahnům a zážitkům vstříc. Ale spíš těm bahnům. 

Bahno

Vojta jouda se ambiciózně snaží prokousat dopředu, ale hned na druhém kilometru pošle řetěz mezi střed a šlapku, a ta ku*** ne a ne řetěz pustit. Zdržení cca 1-2 minuty – takže už je jasné, Vojta vítězem nebude. Taková škoda… A může za to řetěz, jednoznačně řetěz, nebo možná podceněný trénink a příprava, ale spíš ten řetěz. 🙂 

“Bahno sem, bahno tam, bahnem se tu prodírám” – to jsem vymyslel sám. A když jsem si to zrovna nepopěvoval, tak jsem se věnoval mé druhé oblíbené kratochvíli, kterou jest pěstování nenávisti vůči organizátorům. Jakožto zkušený pěstitel jsem ani nemusel moc zalévat, stačil drobný déšť – ježišmarja to bylo ku***…. plodů nenávisti.
Abych nezapomněl, taky jsme museli trochu šlapat. Občas, trošku, maličko… Někdy dokonce do kopce, a to byla celá trasa o dost ulehčena, protože na Černé hoře byl ještě sníh. 

Krom toho, že jsem mužný muž jsem ale taky trochu tři… Teda, jakože tři osobnosti. 

  1. Vojta šlapka – aka závodník, co honí časy a kilometry
  2. Vojta kocháček, co zastavuje u kdejakýho nesmyslu, aby pořídil rozmazané foto
  3. Vojta nasrávačka, co osnuje bolestivou smrt organizátorům 

Šlapka mód většinou koreluje s množstvím kofeinu v žilách, a také s množstvím závodníků, kteří mě předjíždí. Jakmile mě předjedou více než 3 závodníci, okamžitě přepínám do kocháček módu – předstírám, že nezávodím a že jsem přijel jen udělat foto. Vřele doporučuji, skvělý mechanismus na obranu křehkého ega. 

Vojta nasrávačka mód závisí na třech faktorech: kopcích, počasí a opět množství kofeinu v krvi. Kopec nahoru, déšť a nedostatek kofeinu jsou pak naprosto vražedným kombem. To jsou přesně momenty, kdy je ticho a veškerá energie je soustředěna jedním směrem – nenávist.

Bahno a kopce

Začátek závodu byl trochu kopcovitější, což bylo fakt dobře, protože jet Krkonoše s třistapadesátkou v nohách by asi vyčerpalo veškerou moji sprostou slovní zásobu. Celý závod jsem se lehce usmíval nad větou, kterou pronesl Kuba (organizátor) než jsme se na trať vydali: “Ti lepší z vás nebudou muset z kola slézat nikde”.  Ehm… K tomu bych měl své výhrady. Hned na 15 km jsme tahali kola klestím do kopce. Kde se mi také poprvé přihodila první komická sranda. Pravděpodobně jsem při přenášení přes popadané stromy zavadil o větev a víčko od tuby s gelem odletělo. Toho jsem si bohužel všimnul pozdě – a to až když už naprosto všechno bylo ulepené od gelu s jablečnou příchutí. Obě lahve i kapsička tak najednou byly “Do Not Touch” zónou, dokud nepojedu někde okolo vody abych to opláchnul. 

Příležitost přišla v Horních Mísečkách, kde jsem zneužil pohostinnosti otevřeného výdejního okénka, omyl lahve a vyslechl prvních pět minut zápasu Česko – Rusko, bohužel už jsme prohrávali 0:1. Nicméně jsem tuto zprávu poctivě šířil mezi ostatními závodníky, protože jsem je tím přinutil trochu zpomalit, když mě předjížděli.
Na 60. kilometru jsem se začal těšit na pivo, a říkal jsem si jestli na to není trochu brzo..? Na 70. už jsem ale začal plánovat koupačku v řece, protože moje opocená zadnice už by snesla lehké opláchnutí. Bohužel na koupačku nakonec nedošlo, jelikož jsem prase, a taky protože jsem trochu závodil, občas. 

V Jizerských horách na nás čekala turistická stezka, kde jsme samozřejmě museli tahat kolo přes šutry, ale tentokrát jsem nešpačkoval i když pršelo, protože to byla fakt krásná podívaná. Přeháňky rychle pominuly a přišla (pro mě) nejhezčí část tratě okolo Hrádku nad Nisou. Západ slunce, větráky, a řepka kam se podíváš. To mě zrovna předjeli tři závodníci, tak jsem přepnul do kocháček módu, zastavil, převlékl, nabaštil a nafotil. 

Bahno a noc

A pak přišla tma. Kuriozitou bylo, že cca 5 závodníků mě předjelo hned dvakrát, protože někde omylem sjeli z cesty. Noc byla teplá a jelo se celkem příjemně, trochu jsem sice bojoval s navigací, protože se místy jelo po německo-české hranici, a moje offline mapy na tuto eventualitu nebyly připraveny, nicméně díky neustálému proudu závodníků co mě předjížděli, jsem naštěstí nezabloudil. 

Asi nejtěžším úsekem byl vrch Hvozd v Lužických horách. Nahoru to ještě celkem šlo (samozřejmě, že jsem kolo tlačil), ale “sjezd” byl už vyšší dívčí. Všichni jsme tam poctivě dali kolo na rameno a s notnou dávkou všeobecného rozhořčení sestupovali. Taky se nám tam povedlo aspoň 3x zabloudit.  V kombinaci s únavou, nedostatkem vody v lahvích a zhoršujícím se umístěním, pak není divu, že jsem občas sklouzl k jedné nebo dvěma nadávkám, i přes mé slušné vychování. 

Vodu se mi podařilo vyřešit o pár kilometrů dále u místního potoka, naštěstí jsem si s sebou vzal filtr. Filtrování sice zabralo cca 30 minut, ale přestávečka mi rozhodně neuškodila. Pět minut poté, jsem zjistil, že i druhá tuba s gelem byla skalpována a rám i lahve jsou tak znovu zapatlané. Dva gely ze dvou – to už je nějaká úspěšnost – bohužel, už si nevzpomenu na výrobce abych je tu trochu vyhlásil za mizerné uzávěry… 

Když už byla voda doplněná, naopak došlo jídlo. To jsem trochu podcenil, takže jsem okolo páté ráno zamířil na benzinovou pumpu v Děčíně. Účtenka přesáhla 400 korun. Takže asi toliko bych k tomu řekl. 

Bahno a bahno

Člověk by řek, že když už jsou všechny základní potřeby naplněny pojede se vpoho. Ale chyba lávky. A tak jsem zase pěstoval. Hrozně jsem se tentokrát vyřádil na jaru 2021 – já, kdo normálně absolutně miluje jaro! Protože už pršelo nebo sněžilo přes měsíc v kuse a teď jsem k tomu měl navíc kosu, nedostatek spánku, kopce a bahno… Kdo by si do takovýho jara nekop? 

Naštěstí pro Kubu (organizátora), se počasí po pár hodinách umoudřilo a zbylo jen bahno.. To už jsem si ale svištěl Českým rájem, kde bylo pořád na co koukat. Hrady, skály, lesy – no ale hlavně, žádný kopce. Poprvé v životě jsem viděl Trosky i Bezděz a velký krásný! A světe div se – přišlo slunce! To se to pak jinak jede. Dokonce jsem si začal užívat projíždění bahnem, protože jsem konečně dostal do nohou skill a brodil jsem se “suchou nohou”. 

V Podkrkonoší kopce zahlásily návrat, a už to nebylo dobrý. To už bolely záda, zápěstí, zadek a taky se u mě začala projevovat alergie na červenou, protože pokaždé když jsme ze silnice uhýbali na lesní cestu, byla to červená turistická. Do cíle jsem dorazil absolutně na prázdno, nebyla už ani voda, ani jídlo – ale o to víc jsem se těšil na cílové pivo a guláš. A to taky přišlo! Po projetí cílem, jsem ale nejdřív musel najet kilometr a půl navíc, abychom počet kilometrů dorovnali na čtyři stovky. Nechci přece na instagramu vypadat jako, žabař, co ujede jen 398,5… Celkem jsme nastoupali 9576 metrů, to je pak guláš s pivem prostě absolutní balzám! 

Čekání na Godota

Radost byla veliká, protože jsem se s časem okolo 33 hodin takto mohl ještě stihnout zápas Česko : Švýcarsko. Dostali jsme sice 2:5, ale aspoň jsem se u toho naládoval pizzou a zalil všechnu bolest (dalším) pivem v místním “Pajzlu” – ano tak se ta hospoda opravdu jmenovala. No není to srandovní, že jsem byl na cestě, když naši hráli s Ruskem, a dojel jsem když jsme začali hrát se Švýcarskem? Další komickou srandou bylo, že byl Láďa stále na trati a měl s sebou klíče od auta. A taky všude covid, takže ubytko zakázaný. Naštěstí jsem, ale dostal krásné místečko na podlaze od organizátorů a mohl na pár hodin zamhouřit oka. 

Čekání na Láďu bylo nakonec dost super, lépe jsme se poznali s Kubou, co taky dělá dlouhý triatlony a je v tom podstatně úspěšnější než já (což není zrovna vysoce nasazená laťka) a tak vůbec, oslavy příjezdu každého nového závodníka, a také je všechny vidět jíst guláš a pít pivo dřív než se osprchují, bylo velmi uspokojivé. Ze všeho největší radost mi ale udělalo, že Láďa nevzdal. Je to bojovník! 

Kecám, největší radost mi udělalo, že konečně můžeme jet do mekáče! Yas! 

Pozor! Pro milovníky videí zde mám i krátký sestřih celého závodu.


Přečtěte si také

Od Vojta Uhlíř

Vojta je sportovní hybrid, který miluje výzvy. Nemůže se rozhodnout, který sport miluje nejvíc, tak je plácá všechny dohromady, v poslední době jsou to nejvíce: kalistenika, triatlon, bruslení, běžky, hiking a v podstatě všechno co smrdí potem.